Co je pokora v pravoslavné víře? Jak se naučit být submisivní?

Co znamená křesťanská pokora? Jaké vlastnosti odlišují pokorného člověka? Více o tom v našem článku.

Díky výchově a vystupování se člověk v průběhu let naučí vypadat důstojně a sebevědomě, aniž by vystrkoval své vlastní já. Mnohdy jde ale jen o vnější projev – v duši je většina lidí hluboce sobeckých a ve všem sledují své vlastní cíle, i když konají dobré skutky.

Co je to pokora?

V moderním světě je egoistický model světového názoru zaveden již od raného dětství. Malé děti mají tendenci vždy klást sebe na první místo a považovat se za střed vesmíru. Rodiče pouze podporují toto vnímání okolí a říkají dítěti: "Jsi lepší než všichni." Je zvykem chválit své dítě a vychvalovat jeho schopnosti. Jak často takové výroky můžete slyšet v rozhovorech maminek. Ze strany rodičů jde o projev hrdosti a dítěti je odmala vedeno, že má vždy usilovat o to být první – tím se povyšovat nad ostatní, být chytřejší, silnější, schopnější.

• Sobectví odděluje člověka od Boha. Když byl člověk pokorný a poslouchal Boha, cítil svou jednotu s Pánem. Ale jakmile se člověk rozhodl ukázat své „já“, vzdálil se od Boha, opustil ráj, ztratil sám sebe. Pokora začíná odevzdáním.
• Na své „já“ bychom si měli pamatovat pouze v jednom případě – když se odsuzujeme. Pak se postavíme do středu problému, přijmeme svou vinu, řekneme: "Jsem vinen, mýlil jsem se, zhřešil jsem." Bohužel právě v tomto případě člověk zapomíná vzpomínat na sebe, přesouvá veškerou odpovědnost na jinou osobu nebo obviňuje okolnosti.

Moderní člověk se s odkazem na psychologii, výcvik a další způsoby, jak zlepšit svůj život, postavil do středu svého pohledu na svět. Poslouchá pouze své vlastní touhy, řídí se marnivostí a pýchou. Ale Pán nás učí jinak – i když člověk plní všechna přikázání a ctí Slovo Boží, měl by se stále považovat za nehodného služebníka Božího. Cesta duchovního rozvoje je velmi dlouhá a mnozí považují své činy za skvělé na samém začátku cesty.

Pokora v pravoslaví

Pokora není projevem slabosti, kdy člověk pokorně přijímá rány osudu a o nic neusiluje. Pokorný člověk je v Pravdě – zná své místo na tomto světě, snaží se žít spravedlivě. Uvědomuje si svou bezcennost a děkuje Bohu za všechny dobré skutky, které dostává, navzdory všem svým slabostem a hříchům.

• Pokora znamená chápat pravdu a nežít v klamu, který se kolem nás vytváří. Hlavním cílem ďábla je povzbudit lidské sobectví, které lidi vzdaluje od sebe i od Boha, vyvolává další nedůstojné pocity – závist, vztek, nespokojenost se životem.
• Pán chce, aby lidé byli pokorní a ve svém životě projevovali pokoru. Znamená to přijímat těžkosti a ztráty s radostí a mírem. Smutky a strádání očišťují naše duše od minulých i budoucích hříchů, uzdravují od nemocí.

Postavit se znamená potlačit svou vůli, projevit poslušnost. Veškeré sobectví člověka se projevuje právě ve vyjádření jeho vůle, tužeb, neschopnosti vyrovnat se s pokušením.

• Prvním slibem mnichů, když jsou obřezáni, je poslušnost – odříznutí své vůle dosáhnout duchovní dokonalosti. Stejná poslušnost je základem manželství. Není-li muž v manželství schopen potlačit svou vůli, obětovat se pro druhého, nebude schopen dosáhnout vnitřního klidu a míru.
• Pochopí-li člověk, jak velká svoboda je dána zřeknutím se vlastních tužeb a dobrovolným polepšením se pro bližního, nalezne pravý mír a štěstí.

Jak na to naučit se pokoře?

Co brání pokoře?​​

Pokora je stav mysli, který člověku umožňuje správně posoudit své místo ve světě ve vztahu k Bohu a ostatním lidem.

• Učit se pokoře brání pýcha – přílišná pýcha sebe sama na druhé, někdy snaha povýšit se k soupeření s Pánem.
• Pýcha je vášeň, která ovládá člověka, ovládá všechny jeho činy a myšlenky. Pokora a pýcha jsou dva póly pohledu člověka na svět, stav jeho duše.

Například člověk, který má určitý talent, musí pochopit, že jeho genialita je dar od Boha. Pokud je člověk pokorný, děkuje Bohu za tento dar a používá ho k dobru. Pokud má člověk sklony k pýše, vnímá svůj talent výhradně jako svůj vlastní výkon, povyšuje se nad ostatní a staví se nad Boha. Tak začíná hříšná cesta, protože pýcha vyžaduje neustálé potvrzování vlastní důležitosti.

• Jakmile se pokusíme vstoupit na cestu pokory, prvním pokušením, které každý člověk zažije, je marnivost. To je ten pocit, kdy člověk, který udělá dobrý skutek, na něj začne být hrdý. Takto se opět projevuje naše ego – „konám dobré skutky, jsem tedy lepší než ostatní, nejsem jako všichni ostatní“.
• I když o vašich dobrých skutcích nikdo neví, například tajíte, že pomáháte chudým, krmíte zvířata bez domova, poskytujete podporu blízkým, vaše vnitřní hrdost na vaše skutky je projev marnivosti.

Jak se smířit?

Pokora implikuje způsob života člověka – nesrovnává se s druhými, neodsuzuje je, nevyvyšuje se.

• Pokorný člověk neříká: "Já vím lépe, neříkej mi, co mám dělat." Pro duchovní růst je vždy užitečné naslouchat radám a zkušenostem druhého člověka.
• Věřící, který se snaží naučit pokoře, se nemůže hádat, podlehnout hněvu a zlobě.

Pokora je zkušenost vlastníka, pouze on ji může vyjádřit. Je to nepopsatelné bohatství, je to jméno Boha.

• Výsledkem pokory je pocit nechuti chválit a chválit. Duše se cítí unavená z obdivu druhých, z rozruchu kolem, nemůže snést vlastní nadšení.
• Když do duše vstoupí pokora, člověk začne pociťovat lhostejnost k dobru, které koná. Člověk si uvědomuje, že ve srovnání s břemenem zjevných a nevědomých hříchů vlastního života dělá stále velmi málo, že mravní ideál je stále nekonečně vzdálen.
• Duchovní zdokonalování vede k pochopení, že si nezasloužíme požehnání a radosti, které nám Pán dal. Pokud člověk dostává dary od Boha a stává se zdrojem duchovní radosti, rad a pomoci pro druhé, přesto si uvědomuje, že Bohu neodpovídá správně a je jich za všechny tyto výhody hoden. Tak se mysl chrání před pokušením ješitnosti, sebelásky a arogance.
• Pokorný člověk se nebojí ztratit materiální ani duchovní hodnoty, protože ví, že nic nevlastní.

Kdo věří, že nic nemá, má v sobě Krista.

• Člověk, který se snaží dosáhnout pokory, musí mít duševní sílu přijímat strádání, nečestnost a lidskou zlobu s radostí a pokorou. V dnešním světě to zní nepřijatelné. Jak můžete přijmout nespravedlnost?
• Pokora je vyhubením veškerého hněvu v duši. Člověk, který přijímá těžkosti a trápení tohoto světa s radostí, neprojevuje hněv a hněv. S každým projevem nespravedlnosti zachází klidně, protože vidí svou cestu.

Pokud svůj život omezíš na tento svět a necítí víru v Boží království, pak se zármutky z toho zdají nespravedlivé a někdy zdrcující. Pokud ale pochopíme, že naším cílem v životě je naučit se spravedlnosti, svobodě od vášní, čekání na setkání s Kristem, který žije v našem srdci, pak jsou všechny obtíže vnímány jako nutné překážky na cestě k očistě duše.

Video: Jak získat pokoru? Oleksij Iljič Osipov.